Smutné
Chodím nocí
Chodím nocí
chodím tmou
se svou
hlavou svěšenou.
Hledám k tobě cestu,
tu však nenacházím,
a tak dále
jenom procházím.
Jednou bych
k tobě dojít chtěl,
abych tě potom
políbit směl.
Ruku svou
chci ti dát,
aby jsi se
o mě už nemusela bát.
Nevím, kde tě
hledat mám,
a tak tmou
pořád chodím sám.
Jednou však
mé srdce si tě najde
a má samota
pak odejde.
Smutný odchod
Vítr sníh zanesl z hor do polí,
já jdu za tebou přes kopce, přes údolí,
jdu k tvé vsi zatoulané,
cestičky sněhem jsou zafoukané.
Tvůj dům už z dálky vidím,
hlas tvého srdce tiše slyším,
ještě pár kroků k tobě zbývá,
tvůj dům už pomalu vyčnívá.
Od tvého okna se smutným vracím,
i poslední naději již ztrácím,
spadl smutek na srdce mé,
už nikdy nebudu míti to tvé.
Jdu cestou zasněženou,
již nikdy neuvidím tě zasněnou,
možná, že se vrátíš,
avšak mé srdce navždy ztrácíš.
Jdi pryč, nech mě být,
radši bez tebe budu žít,
ranila jsi srdce mé,
nech si i to tvé.
Nechci tě již spatřit více,
na cestu mi svítí svíce,
odcházím pryč od tebe,
daleko, nahoru do nebe.
Konec
Vstal a chtěl jít,
nebavilo ho už na světě být.
Slzy na tváři pálily moc,
plakal dlouho, celou noc.
Chtěl být jen s ní,
líbat její tváře,
srdce jeho neosvítila záře.
Vzpomíná na časy, kdy spolu byli,
lásku mezi sebou si zaslíbili.
To on, jim zkřížil plány,
nikdy už nebude nežné milování.
Miloval ji moc,
víc než sebe,
víc než oblohu,
víc než jasně modré nebe.
Už nemohl, byl konec dní,
neprobudí se už nikdy vedle ní.
Stál tam na mostu,
díval se dolů.
Už chtěl skoncovat
s představou: spolu!
Houkání sanitek, pištění kol,
nikdo nevyléčil jeho světabol.
Srdce zlomené
To kdy si miloval jsem ženu,
já věřil jí a věřil tomu,
že patřím k ní jak srdce k zvonu.
Tak chodil jsem k ní přímo domu.
Doma měli dvě postele,
chodil jsem tam vesele.
Tak toužil jsem být v její přítomnosti,
po její lásce,náklonnosti.
Tak pozoroval jsem ji jak dýchá,
i jak někdy občas vzdychá.
Tak plánoval jsem rodinu,
však dostalo to trhlinu.
Jednou takhle řekla mi,
že už se jí to nehodí.
Nemohl jsem tehdy jít,
od té doby jsem začal bdít.
Pozor,pozor,hlásilo mé srdce,
a začalo mi býti trpce.
A časem přibývalo trhlin víc
já neříkal jsem na to nic.
Co měl jsem také dělat?
To měl jsem se hněvat?
A tenkrát s těžkým vědomím,
zjistil jsem,že se tam nehodím.
A korunu tomu dala s vánoci,
to dodnes nosím na srdci.
Ani netuší,že hřebíky do rakve tloukla sama,
tak tehdy uzavřela se mého srdce brána.
Prokletý básník
Tam za sbírkou plnou básní a ještě o kus dál
žije prokletý básník, co verše své jen psal
za sílu svých svalů duši citlivou schoval
byla křehká jako sklo pečlivě ji hlídal.
Zasněný spíš jako blázen lidem připadal
hlavu v oblacích nic kolem sebe nevnímal
životem svým bloudil, cestu svou hledal
sklízel jen výsměch, když beznaději propadal.
Otevřela mu duši svou a tak jí potkal
tu dívku křehce nádhernou a najednou se všemu smál
kouzlo života pochopil, najednou se radoval
našel svou lásku poezii a srdce své jí daroval.
V sobě jsi jí nosil a každou noc usínal
byla jen tvá a celým srdcem jsi jí miloval
tisíc tváří a tisíc jmen jsi ji ve svých básních dal
jak je krásná vždyť její vůni si znal.
Jak krásné je žít lítat v oblacích
křídla nemít topit se v polibcích
vášní co pálí v těch něžných dotecích
ta touha je jako oheň plamenů hořících.
Na křídlech své fantazie nech mě nést
do ráje splněných snů hlasem srdce slyšíš jeho šelest
lásku v sobě máš tak nech ji rozkvést
to poupě tu křehkou květinu její vůní se nech vést.